Poslední den
V dokumentu není zahrnut poněkud zajímavý poslední den, a tak ho zde v krátkosti popíši. Ráno nás probudil nepříjemný déšť, srdceryvně jsme se rozloučili s babičkou, na jejímž pozemku jsme bydleli a vyrazili na poslední kus naší cesty. Zbývalo nám pouze čtyřicet kilometrů do cíle, tedy na nádraží. Těchto čtyřicet kilometrů bylo osudných. Po dvaceti kilometrech Luky píchnul a strávili jsme skoro hodinu opravou, stejně se nám ale nepodařilo duši řádně zalepit, a tak stále lehce ucházela, vlak ale odjížděl již za hodinu, a tak jsme museli vyrazit. V další zatáčce na nás číhal toulavý pes, a protože byl asfalt mokrý, skončil můj úhybný manévr pádem. Zlomil jsem si ruku, což znamenalo, že jsem nemohl pokračovat v cestě. Po chvíli domlouvání jsem přesvědčil kluky, aby na nádraží odjeli beze mě a aby si Luky vzal moje kolo a mně nechal to rozbité. Tento krok jsme úplně nepromysleli, protože Luky odjel společně i s mou peněženkou a ještě ke všemu jsem na místě neměl signál. Byl jsem bezradný. Když dvě přihlížející paní zpozorovaly, že nejsem v úplné psychické pohodě a že agresivně kopu do kamenů u silnice, daly se se mnou do řeči. Anglicky nemluvily, a tak jsem jim zkusil vše vysvětlit posunky. Čas mě tlačil a já si to velmi dobře uvědomoval. Naštěstí mě paní pochopily a zavolaly přítele, ten by mě sice odvezl, do kufru by se mu ale nevešlo kolo a já odmítl nechat Lukyho kolo napospas osudu rumunského venkova. Když už jsem si myslel, že v Rumunsku uvíznu navždy, objevil se postarší pán s dodávkou. I když také neuměl anglicky, pochopil, že potřebuji na nádraží, že spěchám a že mu nemohu zaplatit. Stejně mi ale ochotně pomohl naložit kolo a vyrazil. Po cestě mě dokonce zavezl k lékařce, kterou měl v rodině, jelikož si všiml, že mám v ruce silné bolesti. Jediné co jsem paní, která na mě hovořila rumunsky, rozuměl, bylo slovo fraktura. Poté mě můj nový kamarád dovezl na nádraží, kde jsem se setkal s klukama. Záchranná mise byla dokonána. A nás čekala dvanáctihodinová jízda festivalovým vlakovým speciálem zpět do Prahy. Jelikož byl ve vlaku i výčep, rozhodl jsem se využít tekutého analgetika. Na nádraží jsme si dali závěrečné foto a já vyrazil do budějovické nemocnice.
Pár slov závěrem. I když jsme se Rumunska a Srbska zpočátku báli, jsou zde lidé velmi milí, přátelští a povídaví. Příroda je v těchto oblastech nádherná a české vesničky na Banátu jsou pozoruhodným jevem stojícím za návštěvu. Pokud vám nebudou vadit všudypřítomní někdy trochu otravní a nebezpeční toulaví psi, mohu vám tuto trasu s klidem doporučit.