Den 1.
Naše dobrodružství začalo jako obvykle ještě dříve, než jsme čekali. O půlnoci jsme se sešli pod autobusovým nádražím a chystali jsme se vyjít na nástupiště, načež jsme zjistili, že jsou všechny vchody na nádraží zavřené. Když jsme našli hlídače, do odjezdu autobusu zbývalo 15 minut. Pán nám oznámil, že přes noc žádný autobus z nádraží neodjíždí. Detailně jsme zkoumali jízdenky, protože vzdát se a vrátit se zpět do postelí se nám rozhodně nechtělo. Naštěstí jsme posléze potkali o něco vstřícnějšího hlídače, který sice nevěřil, že nějaký autobus pojede, ale alespoň nám odemkl vchod a pustil na nástupiště. Když bylo již 15 minut po údajném času odjezdu a autobus stále nepřijížděl, pomalu jsme přestávali doufat i my, když v tom se zázračně objevil náš spasitel. A tak jsme s úlevou společně s řidičem připoutali kola na zadní část autobusu, rozloučili se s rodiči a vydali se na naší 9 hodinovou cestu do Terstu. Na první fotografii schováváme své obavy za úsměvy, na druhé už jsme v počátečním bodě naší cesty.
Poznámka: fotografie jsou většinou uspořádány v takovéto posuvné galerii, ve které lze listovat, kliknutím si galerii zvětšíte
Po celonoční jízdě jsme byli všichni unaveni, a proto jsme se po příjezdu do Terstu rozhodli pro výšlap na kopec s hradem a vyhlídkou místo odpočinku na pláži. Následně jsme si prošli ne příliš velké centrum, vydali se ke sto let starému Majáku vítězství, který patří k největším majákům světa a pokračovali jsme k zámečku Castello di Miramare, což je v podstatě zmenšená italská verze zámku Hluboká. Zde jsme museli kola nechat daleko před branami a na zámeček jsme se vydali pouze s Kryštofovo růžovým ukulele, které Kryštof i přes jeho neskladnost připoutal na kolo jako zbraň proti trudomyslnosti. Po cestě zpět ke kolům jsme potkali velmi milého muzikanta z Polska, kterého náš zpěv zaujal a na pár písní se k nám přidal.
Posuvná galerie
Na naše vytoužené vykoupání v moři jsme si museli chvíli počkat, protože jsme dlouhou dobu museli jet po hlavní silnici vysoko nad mořem. Nakonec jsme se ale dočkali a u krásného kamenného útesu jsme si zaplavali a z útesu si zaskákali. Poté jsme pokračovali v cestě a mě začala přepadávat silná svalová únava, jelikož jsem měl ještě den před cestou 12 hodinovou směnu. Situace nebyla dobrá, slunce se nebezpečně rychle blížilo k obzoru, zbývalo nám ještě 30 km do našeho denního cíle a já měl nohy jako z kamene, což vyústilo v nepříjemnou protivnost. Kluci ji ale naštěstí nemuseli trpět dlouho, v pravou chvíli jsme narazili na malou restauraci pro cyklisty, kde jsme se rozhodli odpočinout a dopřát si ten nejvíce výživný iontový nápoj – pivo. Na zahrádce se zrovna zpívalo karaoke a s klukama jsme se shodli, že výkonům místních, kteří zpívali pouze smutné písně, se snad vyrovnáme a rozhodli jsme se oživit atmosféru. Po DJ jsme si vyžádali píseň “Sweet Child O Mine”, předvedli vcelku obstojné vystoupení a sklidili aplaus místních. Z restaurace jsme vyráželi již za tmy.
Po dvou hodinách jízdy tmou jsme najednou uprostřed polí čím dál tím častěji potkávali hloučky lidí, což nám přišlo trochu zvláštní. Po pár kilometrech jsme přijeli do malé vesničky, kterou se nesla muzika a ve které byly všude po uličkách vyvěšené italské vlajky společně s olympijskými kruhy. Malé náměstíčko bylo plné lidí, osvětlené barevnými světly a uprostřed stál bílý stan s mixážním pultem a s výčepem. Seznámili jsme se s místním automechanikem Fabiem, který Lukymu, který jako jediný z nás umí italsky, vysvětlil, co se děje. Zjistili jsme, že z této vesničky pochází šermířka, která ten den přiletěla z olympiády v Tokiu a rovnou se vracela do svého rodiště. Fabio nám natočil pivo, přinesl flašku šumivého vína a nabídl nám, že můžeme přespat na otevřeném nádvoří statku, který byl hned u náměstí. Rychle jsme si tam došli odložit věci a vrátili jsme se společně s celou vesnicí přivítat olympioničku. Když hvězda večera přijížděla, na počest se rozezněly zvony kostela a místní odpalovali kouřové bomby a petardy. Poté, co ji starosta a nejstarší obyvatelka předali květiny, se všichni snažili získat dívku pro sebe nebo alespoň získat fotografii. My jsme si s Fabiem užívali hudby a takticky jsme si počkali do pozdějších hodin, kdy na místě zbyla pouze samotná hvězda se svým přítelem a s pár přáteli, což nám dalo prostor navázat konverzaci a se všemi se seznámit. Po velmi příjemném popovídání jsme se vydali do spacáků.
Posuvná galerie
Den 2.
Ráno nás vzbudil výjezd dálkového autobusu, který parkoval hned za našimi hlavami, následně začaly vyjíždět i traktory, usoudili jsme, že je nejvyšší čas se vystěhovat. Ráno jsme zamířili za Fabiem, který nás předešlý večer pozval na snídani. Dorazili jsme o něco později, než bylo domluveno, ale naštěstí mají Italové jiné vnímaní času než zbytek světa a Fabio dorazil až půlhodiny po nás. Koupil nám sušenky a kávu a posnídal s námi, jako poděkování jsme mu zapěli píseň Cesta s doprovodem na ukulele a vyrazili jsme na cestu naši. Namířeno jsme měli k přímořskému Caorle a vzhledem k slunnému počasí, jsme v moři chtěli být co nejdříve. Bylo takové vedro, že jsme se raději zchladili ještě před mořem v ledové říčce. Když jsme dojeli k další řece, přes kterou jsme měli podle mapy přejet, trochu nás překvapilo, že přes ni není postaven žádný most. Jelikož po nějakém převozu nebylo ani stopy a nejbližší most by pro nás znamenal asi 20 km zajížďku, začínali jsme být zoufalí. Od toho jsme s sebou ale naštěstí měli ukulele. Po chvíli jsme si ale všimli telefonního čísla natřeného na dřevěném zábradlí a zkusili jsme na něj zavolat. Odpovědí na naše anglické a následně italské požadavky bylo položení telefonu. Ve chvíli, kdy už jsme se smiřovali s oklikou po hlavní silnici, přijel postarší muž na motorové pramici a převezl nás na druhou stranu, i když do telefonu neodpověděl, našim prosbám asi rozuměl.
Posuvná galerie
Po tom, co jsme unikli pár dopravním nehodám v extrémně zahuštěném centru, už jsme stanuli na písčité pláži před mořem. Po dvouhodinovém skákání do vln jsme dostali skvělý nápad jet ještě 50 km do Benátek a tam přespat, po hodině vyhledávání všech možných trajektů, vlaků a hotelů jsme ale zjistili, že je nápad bohužel neproveditelný. Na pláži jsme tak ztratili tolik času, že jsme odsud vyjížděli za tmy a před námi bylo bylo pro přespání velmi nehostinné prostředí, jelikož jsme byli nedaleko Benátek, byla již krajina hustě osídlená. Když jsme přijeli do Jesola, do deště zbývalo půl hodiny a my nemohli na mapách najít jediné místo vhodné pro přespání, a protože už na nás padaly dešťové kapky, museli jsme se uchýlit k ne úplně příjemnému řešení. Vybrali jsme si malinký řídký sad, u kterého byl postaven domek a který byl obklíčen z jedné strany dálnicí a z druhé hlavní silnicí. Před spánkem Kryštof ještě postavil provizorní přístřešek proti dešti, který nakonec nebyl třeba, protože se počasí neřídilo předpovědí a v noci už nepršelo. Kvůli hluku ze silnicí a pocitu, že nás každou chvílí může přijít někdo vyhnat, se nám neusínalo nejlépe.
Den 3.
Ráno jsme si nakoupili vydatnou snídani a vyrazili jsme si ji sníst na pláž do nedalekého Lida de Jesola. Tam jsme ale narazili na menší problém, na žádnou pláž nás místní strážci pláží nechtěli pustit, byly totiž buď hotelové nebo na ně člověk musel mít kvůli coronaviru udělanou rezervaci. Nakonec jsme ale potkali milé strážce, které zaujaly naše brašny na kolech a dali se s námi do řeči, z naší cesty byli nadšeni tak, že nás na pláž pustili. Bylo nádherně a tak jsme pravidelně střídali koupání a snídání. Také jsme se na pláži seznámili s mladou sympatickou Němkou, která upoutala hlavně pozornost Lukyho, který si nejspíš chtěl pouze procvičit němčinu.
Posuvná galerie
Následně nás čekala přeprava třemi trajekty a jízda po dvou malých úzkých ostrůvcích, které leží přímo vedle Benátek. Do Benátek jsme se chtěli původně podívat, ale na místě jsme zjistili, že bychom museli někam schovat kola a zároveň bychom nestíhali poslední trajekt na pevninu, a tak jsme jim alespoň z trajektu zamávali. Na ostrůvcích jsme se proplétali mezi pestrobarevnými baráčky a dlážděným nábřežím a konečně jsme kolem nás cítili tu pravou Itálii. Na poslední chvíli jsme stihli poslední trajekt, který nás dopravil na pevninu do města Chioggia, kterému se říká také “Malé Benátky”. Zde jsme si dali pizzu z pizzerie, která byla plná pohárů a diplomů, včetně diplomu za Nejlepší pizzu Itálie roku 2016. Všechna ocenění dostala zcela zaslouženě, byla to ta nejlepší pizza, kterou jsem kdy jedl. Poté jsme se rychle vykoupali na soukromé pláži. Rychle to bylo, protože nás po chvíli vyhodili. Byl to náš poslední kontakt s mořem.
Posuvná galerie
Daleko jsme nedojeli. Po pár kilometrech jsme narazili na farmu se stánkem s čerstvým ovocem a tomu prostě nešlo odolat. Na posezení jsme za 5 minut snědli 4 kilový meloun a po seznámení se stařičkou prodavačkou jsme s ní šli nakrmit místní zvěřinu. Večerní jízda byla ideální, se západem slunce jsme se proháněli po krásných prázdných asfaltkách vedoucích po rovině mezi poli. Kousek před koncem naší jízdy jsme projížděli městečkem, ve kterém jsme si koupili pizzu, kterou jsme si na nosiči dovezli až na místo vybrané pro přespání. Byl to kousek trávníku mezi poli kousek od farmářského stavení. Zde jsme si na zem rozložili spaní, snědli výbornou pizzu, vypili iontový nápoj a šli na kutě.
Posuvná galerie
Den 4.
Ráno jsme zahájili hudebně, Kryštof hrál na ukulele, Luky na kazoo a já zpíval. Na koncert se přišel podívat i majitel pozemku, na kterém jsme spali. Naštěstí byl překvapený úplně stejně jako my, takže jsme se rychle sbalili, odjeli a pán to více neřešil. U řeky jsme uspořádali naši tradiční snídaňovou hostinu a vykoupali se. Následně nás čekalo asi 50 km po asfaltu podél řeky, takže se nám jelo krásně. Po cestě jsme odbočili do města, abychom si chvíli odpočali ve stínu, úplně stejný nápad měl i mladý německý pár. S párem jsme si vyměnili pár surovin a zjistili jsme, že cestují podobně jako my a i když jsme měli společnou cestu až do Bologni, odjeli jsme každý svou cestou. Podél řeky jsme dojeli až do historického města Ferrara, kde byla v roce 1391 založená jedna z nejstarších univerzit na světě, studoval zde například Mikuláš Koperník. Po prohlídce centra jsme se posilnili tradičním italským mekáčem a vyrazili dál.
Posuvná galerie
Poprvé za naši cestu jsme na místo přespání dojeli ještě za světla. Na místě jsme ale zjistili nepříjemnou věc, celá oblast byla tak plná komárů, že když se člověk podíval nad sebe, přes hejno černých teček skoro ani neviděl nebe. Jakmile jsme se zastavili, abychom situaci vyřešili, komáři zaútočili ve velkém. Repelent jim vůbec nevadil, a tak jsem vyndal deodorant a zapalovač a zkoušel jsem je zahnat ohněm, očividně jsou ale italští komáři na horko zvyklí a ani tento útok nepomohl. Pobíhající po poli jsme jako zázrakem našli 5 kilometrů vzdálené ubytování, jehož majitel nám odpověděl i v 10 večer a rovnou jsme tam vyrazili. Po ubytování a vytouženém osprchování jsme vyrazili do majitelem doporučené hospody naplánovat následující den.
Den 5.
Ráno jsme po dlouhé době vyrazili umytí a dobře vyspaní. Náš plán byl dojet do Bologni, odtud vlakem přejet hory do Prata a z Prata dojet do Florencie. Náš plán se rozpadl hned pár kilometrů před Bolognou, kde Kryštofovi praskl drát v kole. Kryštof se hned odvážně pustil do opravy, kterou nikdy nedělal. Po dvou hodinách jsme zjistili, že drát vyměnit nezvládneme a tak jsme vyrazili pomalým tempem, šetrným kolu bez drátu, do Bologni. Byla neděle, ale i přesto se nám zde podařilo najít otevřený bike servis, ochotný prodavač nám oznámil, že za tři hodiny bude hotovo, a tak jsme v servisu zaparkovali všechna kola a vydali se objevovat krásy Bologni. Začali jsme slavnou boloňskou omáčkou s tagliatellemi, následně prošli celé centrum a nakoupili zásoby na večer. Když jsme si vyzvedávali kola, zjistili jsme, že mé kolo má prasklé dokonce dva dráty, ale jelikož vlak nám jel za 30 minut, stihli jsme jen koupit dva náhradní. Kvůli našemu zpoždění jsme se vlakem svezli až do Florencie a ve vlaku jsme stihli vyměnit alespoň jeden drát v mém kole. Ten druhý byl na straně, kde nešel vyměnit bez vybavení, které jsme neměli, a tak nám zbývalo jen doufat, že k nějakému servisu dojedeme dříve, než se mi rozpadne bicykl.
Posuvná galerie
Ve Florencii jsme si v rychlosti projeli celé překrásné historické centrum, poslechli si živou hudbu, napustili jsme si perlivou vodu tekoucí z katedrály a na západ slunce jsme vyrazili na vyhlášenou vyhlídku nad Florencií. Na Michelangelově náměstí, kde dříve stávala jeho socha Davida, se společně s námi dechberoucím západem slunce kochaly desítky lidí.
Posuvná galerie
Jako správní kluci z vesnice jsme vyndali vařiče a pár lahváčů a na noblesní vyhlídkové terase jsme začali vyvařovat večeři. Kryštof se na tomto speciálním místě pustil do kulinářského experimentu, což znamená cokoliv jiného než čínská polévka. Plněné tortelíny s rajčatovým protlakem se mu neuvěřitelně vyvedly a opět se prokázal jako velmi zručný člen výpravy. Poté co jsme se kolem půlnoci dokochali krásnou vyhlídkou, jsme vyrazili hledat místo přespání, což se po hodině šlapání v kopcích po silnicích, které byly z obou stran obehnány vysokými zdmi, ukázalo jako nesplnitelný úkol. Konečně jsme narazili na úsek beze zdí a ubytovali se v kopci pár metrů od silnice. Náš noční výkon byl přeci jen k něčemu, z našich lůžek byla vidět celá Florencie jako na dlani.
Den 6.
Tímto dnem se nám do cesty poprvé postavily kopce. Po stovkách kilometrů roviny nám to dokonce udělalo radost. Úžasné výhledy na okolí jsou totiž adekvátní odměnou za úsilí vynaložené na vyšlapání kopce. Jediným problémem bylo, že byla právě neděle a v nehostinném slunném prostředí jsme neměli, kde se osvěžit. Právě proto stánek u silnice s ovocem působil jako fata morgána. Přejezd Toskánska a značné posunutí na jih se začalo projevovat i v architektuře, jelikož vesničky ve stráních kopců byly plné pestrobarevných domků. Po pohupování po toskánských kopečcích, po kterých se vinuly nekonečně dlouhé vinné révy, jsme se v jedné z vesniček zeptali místních na pomoc s výměnou drátu v mém kole, na kterou jsme potřebovali půjčit velký klíč. Do deseti minut kolem nás stálo deset automechaniků. Vybrali jsme si toho, který vypadal nejschopněji, a pustili jsme se společně s ním do oprav. Hodinová snaha vyšla na prázdno, stejně jsme ale srdečně poděkovali a po sprše v místní fontáně jsme vyrazili dál.
Posuvná galerie
Následující nudnou část cesty jsme si rozhodli zpestřit u řeky, jejíž břeh byl pokryt oblázky. Dvě hodiny jsme strávili házením žabek a nebylo v našich životech moc chvil, kdy jsme byli tak šťastni. Mužům stačí ke štěstí i ty nejmenší zdánlivě obyčejné věci. Po odhození posledního kamínku jsme se zapadajícím sluncem vyrazili hledat místo k přespání. Nejdříve jsme se zkusili u pár domů optat, zdali by nás přes noc neubytovali, jelikož už byl ale pozdní večer, tak jsme se po několika odmítnutích vydali ubytovat do lesa.
Tato noc byla velmi speciální. A to tím že jsem zamhouřil oči pouze na pár desítek minut, protože se nám celou noc za hlavami ozývali zvuky hodné velkého zvířete. Tyto zvuky obzvláště ve mně budily nepříjemné obavy, protože kdykoliv jsme místním řekli, že spíme v lese, varovali nás před vlky. Ani Kryštof s Lukym se moc nevyspali a to díky tomu, že jsem je každou chvíli budil, aby společně se mnou zvíře hlasitými zvuky zastrašovali. Noc jsme přežili bez napadení a když jsem ráno otevřel oči prohlížel si mě zblízka krásný jelen.
Den 7.
Další den ráno jsme dorazili do krásného městečka Arezzo, ve kterém jsme obhlédli starobylé centrum, nakoupili jsme si čerstvé italské pečivo a konečně jsme narazili na servis, ve kterém mi opravili prasklý drát v kole. Pro zvýšený komfort jsem si zakoupil i gelovou násadu na sedlo, protože mé hýždě byli po několika stech kilometrech už řádně opotřebovány. Kolo bylo spraveno, my jsme doplnili palivo a vše bylo připraveno na poctivé šlapání. Alespoň to jsme si mysleli. Že jsme se zmýlili, nám došlo asi po padesáti kilometrech ve čtyřiceti stupních po vyprahlé prašné cestě bez jediného stínu. Když do toho Kryštofovi opět praskl drát a my se tak mohli zcela zdarma při opravě saunovat, byla naše morálka na bodu mrazu. Dál nás táhlo pouze pomyšlení na jezero které na nás čekalo. Konečně jsme dorazili k jezeru, na které dohlížel majestátní hrad. Značné zklamání z toho, že je v celém jezeře vody po kotníky, zmizelo hned po tom, co jsme zjistili, že se vlastně můžeme čvachtat na břiše a házet po sobě bláto.
Posuvná galerie
Slunce již mizelo za obzorem, a tak jsme si dali ještě kávu na doplnění energie na večerní projížďku. Předtím, než jsme vyrazili, varovali jsme s Lukym Kryštofa před děštěm, který měl údajně přijít za pár desítek minut, což ho přimělo k pečlivému zabalení všech věcí igelitek. Když zjistil, že jsme si to vymysleli, na pár desetin sekundy vypadal poprvé za výpravu mírně rozladěn. Co nás všechny opět naladilo byla hospůdka kousek od lesíka, kde jsme měli v plánu nocovat. Od místních jsme se naučili místní způsob zábavy. Pozorování prázdné silnice z plastové židle s lahváčem v ruce. Bylo to opravdu uklidňující. Uvolnění jsme si to poté namířili do hamak.
Posuvná galerie
Den 8.
Tento den nás čekalo nejvyšší převýšení rozložené do dvou výživných kopců, proto jsme se ráno rozhodli využít k odpočinku u jezírka, kde jsme si za přítomnosti velmi agresivních hus vychutnali snídani. Následovalo náročné stoupání, za které jsme byli odměněni výhledy a setkáním s dálkovým cyklistou, který jel z jihu Itálie až do Dánska. Oproti tomuto výkonu působila naše výprava jako odpolední víkend. Jakmile jsme sjeli z prvního kopce, kupodivu s dobrou náladou a odhodláním jsme se pustili do stoupání druhého. V malebném městečku položeném na vrcholu jsme oddychovali až do tmy a poté jsme se vydali hledat vhodné místo na spánek. Z našich nároků na spaní s výhledem jsme značně slevili. Spacáky jsme rozložili metr od cesty vedoucí uprostřed pole. A stejně se nám spalo krásně!
Posuvná galerie
Den 9.
Fakt, že následující den dorazíme do Říma, nás naplňoval optimismem. Ráno jsme sjeli k obrovskému jezeru, kde jsme na pláži s Lukym posnídali a Kryštof opět spravoval své kolo. Po úspěšné opravě a vykoupání jsme jezero objeli, provedli jsme náš obvyklý wrestling ve vodě a zachránili uvízlé koťátko.
Posuvná galerie
Následoval nepříjemný kus cesty po hlavní silnici a jelikož se nám všem dělaly na rozpáleném asfaltu mžitky před očima, rozhodli jsme se před náročným stoupáním přečkat největší vedro dne v městském parku na úpatí hory a předejít tak případnému omdlení. Siestu jsme naplnili vychutnáváním kebabu a spánkem. Když již bylo chladněji, nadopovali jsme se energetickými gely a začali stoupat, bylo to rozhodně nejnáročnější stoupání naší cesty. K večeru jsme dosáhli vrcholu a sjeli k přenádhernému jezeru Lago di Vico, které je sopečného původu a pro něž byl specifický černý písek.
Posuvná galerie
Již za tmy jsme dorazili do městečka Sutri, kde jsme si nakoupili zásoby na večer a jelikož už byla tma a my jsme už tím pádem nemuseli spěchat, abychom vypátrali místo na spaní za světla, mohli jsme si v centru dopřát luxusní zmrzlinu. Místo na spaní jsme nalezli ve velmi zajímavém areálu plným velmi úzkých cestiček a jeskyní.
Posuvná galerie
Den 10.
Když nás ráno probudili turisté, tak jsme zjistili, že jsme nocovali na velmi zajímavém místě. Místo, které jsme si vybrali pro usazení, si totiž pro usazení vybrali již Etruskové 300 let před naším letopočtem. Jeskyně byly dříve jejich ubytovny a kousek od nás byl dokonce i antický amfiteátr.
Posuvná galerie
Před závěrečným dojezdem do Říma jsme se ještě umyli v dalším jezeře a pak už jsme se vydali výpravu dotáhnout do konce. Poté co nás mapy, jako už tolikrát, zavedly na cestu vedoucí přes soukromý pozemek, už nás od Říma dělila pouze krásná cyklostezka kolem řeky. Pár kilometrů před vytyčeným cílem, tedy před Koloseem, se Lukymu povedlo píchnout, a tak jsme museli nadšení ještě chvíli držet v sobě. Projížděli jsme kolem nejslavnějších památek, Lukymu ucházela duše a v tu se před námi po 900 kilometrech objevilo Koloseum. Pod ním jsme po sobě oslavně začali cákat vodu z flašek, protože šampaňské jsme bohužel neměli, a vítězoslavně jsme zde pozdvihli kola nad hlavu. Ten pocit byl nepopsatelný.
Posuvná galerie
Po oslavách jsme vyrazili na ubytování, kde již pobývali naši přátelé z Budějovic a má tehdejší přítelkyně , přivítali jsme se a vydali se na kopec nad Římem užívat si výhled na věčné město. Před potřebným spánkem mi ještě přítelkyně k ročnímu výročí darovala rozchod, a tak mé emoce zažily největší horskou dráhu v životě.
Den 11.
Tento den jsme obdivovali památky Říma, o čemž by bylo vyprávění vcelku nudné. Večer jsme opět poseděli na vyhlídce a po cestě domů jsme po uličkách hráli na ukulele a zpívali Kryštofovo autorskou píseň Když umíráš, dej si pivo. Před ubytováním jsme se seznámili s přátelskými Filipínci a navzájem se naučil pár slovíček z našich jazyků.
Posuvná galerie
Den 12.
V den odjezdu jsme si přivstali a s Římem se rozloučili z kopule Baziliky Sv. Petra, nakoupili jsme si zásoby na dvacetihodinovou cestu autobusem zpět do České republiky a vyjeli jsme na autobusové nádraží. Tam jsme ještě museli kola složit a zabalit do přenosného balíčku, jelikož jsme neměli zakoupené jízdenky pro kola ale pouze speciální zavazadlo. S tímto řešením řidič moc nadšený nebyl, ale musel se s tím smířit. Za dlouhou cestu jsme se stihli v autobuse seznámit s pár zajímavými lidmi a poté dorazili do své domoviny.
Posuvná galerie
Pár slov závěrem. Tuto trasu mohu jedině doporučit, po cestě se rozhodně nebude nudit, jelikož je na ní plno známých měst, kulturních památek a přírodních úkazů. Navíc se celou dobu můžete těšit na Řím, který je nejen krásnou tečkou, ale také metropolí, ze které se snadno dostanete domů. Pokud s sebou navíc budete mít, stejně jako já, dva skvělé, vtipné, vždy veselé, muzikální, ochotné, obětavé a hlavně trpělivé kamarády, čekají vás nezapomenutelné dva týdny vašeho života.