TRASA
Poznámka: fotografie jsou většinou uspořádány v takovéto posuvné galerii, ve které lze listovat, kliknutím si galerii zvětšíte
Pro začátek přikládám obrázky naší trasy, pod obrázky je vložen odkaz na trasu se všemi našimi zastávkami, podle které jsme se řídili, kdyby se chtěl někdo inspirovat a vyrazit na stejnou cestu.
DEN 1.
Náš první problém nastal, stejně jako minulý rok, již pár kilometrů za Budějcemi. Luky zjistil, že zapomněl zámek, a tak nás čekala naše první zastávka. Čekání na Lukyho rodiče se zámkem jsme si zkrátili plánováním našeho prvního cíle. Ambiciózně jsme se rozhodli pro 100 kilometrů vzdálený Linec.
Posuvná galerie
Moc daleko jsme ale nedojeli, protože o pár kilometrů dál, v Kaplici, se mi povedlo něco, co se mi nestalo ani jednou za celou minulou cestu. Píchl jsem. Při pojídání řízků měli kluci o zábavu postaráno. Postupně jsem z mých pečlivě zabalených tašek agresivně vyhazoval všechny věci. Po pár mých záchvatech vzteku, když už to vypadalo, že jsem moji jedinou náhradní duši zapomněl doma, jsem objevil malou kapsičku, ve které čekala záchrana. A tak jsme mohli pokračovat. Tedy hned po návštěvě Pořešína, protože s kluky neodmítáme jakoukoliv příležitost pro odpočinek.
Právě ve chvíli, když jsme šlapali ten největší kopec a těšili jsme se na pohodový dojezd do Lince, se spustil hustý déšť. Když už jsme byli úplně promočení a přes kapky na brýlích jsme nic neviděli, rozhodli jsme se schovat do krásné kapličky u cesty. Nezbývalo nám nic jiného, než se modlit. Protože jsme před sebou měli ještě pěkný kus cesty a času rychle ubývalo.
Posuvná galerie
Díky dešti a našim častým zastávkám, padla tma dříve, než jsme se stihli dostat do kopečků nad Lincem, a tak bylo hledání vhodného místa na přespání o poznání těžší. Ve chvíli, když jsme ono místo konečně našli, všimli jsme si kousek od našich postelí partičky lidí v našem věku. Vzali jsme si ešusy a šli jsme si za nimi udělat večeři a seznámit se. K našemu překvapení byla ve skupince i Češka Ester, která se do Rakouska s matkou přestěhovala už před několika lety, a tak nám mohla dělat tlumočnici, což se při porovnávání cen alkoholických nápojů v našich zemích hodilo. Po tom, co při demonstraci zábavy místních mladých Ester prošla slušná dávka elektrického proudu z ohrady, už jsme jen na památku dostali pití a slunečnicová semínka a rozloučili jsme se. Při kouzelném pohledu na město jsme dojedli špagety s gulášem a ubrali jsme se do hamak.
DEN 2.
Posuvná galerie
Ráno nebylo vůbec příjemné. Kryštof si našel patnáct klíšťat, já pět a Luky překvapivě žádné. U Kryštofa jsme se tomu vůbec nedivili, protože nám předešlý den předváděl, jak se plave kraul v rozvodněném poli. Po tom co jsme všechny vytahali, jsme sjeli do centra Lince a posnídali Mekáč na schodech s místními. Neplánovaně jsme se v centru zdrželi celé dopoledne a jelikož náš cíl, Traunsee, byl sto kilometrů od nás, museli jsme nasadit dosti svižné tempo.
Posuvná galerie
Za náš výkon jsme se odměnili svlažením v řece, podél které jsme jeli. S trochou pomoci se vykoupal i Luky, který není úplný fanoušek ledové vody. Pro mě s Kryštofem to byla úleva, protože předchozí den s námi Luky do vody nevlezl a už nám přestával vonět.
Další odpočinek nás čekal, až když jsme se rozhodli zafandit nepříliš talentovaným fotbalistům Rakouské vesničky. Občerstvili jsme se naším denním chlebem, chlebem se salámem, a vyrazili jsme k Traunsee.
Zapadlo slunce a nám opět zbývalo ještě několik kilometrů k našemu cílovému lesíku. O hodinu později jsme dovázali hamaky a pěšky vyrazili do tři kilometry vzdáleného městečka na břehu jezera. Na mole jsme si uvařili náš oblíbený instantní guláš a poslouchali děsivou bouřku, která řádila ve vedlejším údolí. Kryštof si zaplaval, prošli jsme se po vylidněném centru a vyrazili jsme zpět k našemu bydlení.
DEN 3.
Posuvná galerie
Ještě včera večer vypadalo místo, kam jsme se hodinu brodili lesem, jako to nejopuštěnější v širokém okolí. Žádné místo ale nezůstane skryto zraku aktivních rakouských důchodců. První věc, kterou jsme ráno uslyšeli, bylo příjemné “Guten morgen” a následně další a pak hned další. Poté co si nás polospící prohlížel už třicátý důchodce, jsme se rozhodli, že je asi čas vstát.
Posuvná galerie
Hned ráno nás před obchodem čekalo příjemné setkání. Potkali jsme povídavého dědu Ludvíka, kterému se předešlý den narodila vnučka. Do řeči se s ním dal Kryštof a my s Lukym jsme se o chvíli později připojili. Zajímavý byl zejména svou výbornou angličtinou, kterou se naučil při studiích v cizině. Co nás ale překvapilo více, byla skutečnost, že prázdniny pravidelně trávil Ludvík u babičky v Hořicích na Šumavě, kde sídlí přírodní divadlo rodiny mého bývalého děvčete. Jelikož byl Ludva architekt, postěžoval si ještě na místní nevkusné novostavby mezi starými chaloupkami, poté nám zamával basou piv a šel zapíjet novorozeně na svou jachtu. Jelikož bylo krásně a na obloze nebylo jediného mráčku, zamířili jsme k jezeru, kde jsme ještě dvě hodiny koupáním a opalováním odkládali naše celodenní stoupání, které nás za pár kilometrů čekalo.
Posuvná galerie
Po třech hodinách od výměny duše na Kryštofovo kole vypustil duši každý z nás. Byli jsme totiž uprostřed největšího stoupání v mém životě. Kryštof nám naplánoval denní zajížďku k horským jezerům. Luky a já jsme, nevědomi toho co nás čeká, souhlasili. O pár hodin a propocených trik později, když jsme si vychutnávali zaslouženou polévku, do které nám kapal pot z čel, a nabíjeli v kuchyni telefony, jsme si mysleli, že to nejhorší máme za sebou.
Posuvná galerie
To jsme ale nevěděli, že odtud nebudeme pokračovat po krásném hladkém asfaltu, ale po kamenité cestě pro koně. Když jsme po několikáté vedli kolo, protože cesta nebyla sjízdná, dohodli jsme se, že místo, kde přespíme, nebude břeh jezera, ale nejvyšší bod naší cesty. A zpětně to hodnotím jako skvělé rozhodnutí, sice foukalo a v noci pršelo, ale ten výhled na horské jezero pod námi a na zapadající slunce za lanovku na protějším vrcholu stál za to.
DEN 4.
Ráno nám ve výhledu zacláněly mraky prohánějící se oblohou rychlostí rakouského důchodce vybaveného hůlkami. A dopoledne nebylo vůbec příjemné, hned jak jsme vyrazili k horským jezerům, začalo hustě pršet, což dělalo hodinový prudký sjezd ještě nebezpečnějším, než jakým je za sucha.
Protože jsme byli úplně promočení a klepali se zimou, řekli jsme si s Kryštofem, že už se vlastně můžeme rovnou vykoupat a že by byl hřích, nezaplavat si v jezeru, pro které jsme celý předešlý den dřeli do krve. A jelikož nebyl v okolí nikdo, koho bychom mohli pohoršit, šli jsme si zaplavat na Adama. Ve chvíli, kdy jsme chtěli vylézt, vylezlo ze zájezdového autobusu asi padesát důchodců. Všichni byli připraveni a odhodláni objevovat veškeré chlouby, které toto místo nabízí. Já s Kryštofem jsme na to ale připraveni nebyli, a tak jsme museli ve vodě čekat, až se nás i poslední důchodce zeptá, jestli je voda studená.
Posuvná galerie
Po vykoupání jsme při obcházení vzdálenějšího jezera potkali další krajany, tentokrát budějčáky, kteří nás konečně vyfotili pohromadě. Když jsme sedli na kola, začalo pršet. A bylo to mnohem horší než předtím. Po sjezdu zpět k jezeru, od kterého jsme stoupali, jsme si nemyslíce na velikost našich tašek udělali obrovský nákup a poobědvali nachos se salsou.
Posuvná galerie
Po cestě nás překvapil surfař, který si ochočil rozvodněnou a rozprouděnou řeku. Zato výkon jeho kolegy, kterého vlny semleli pokaždé a to ještě předtím než se stihl na prkně rozkoukat, tak úctyhodný nebyl. Při návštěvě Bad Ischlu jsme neodolali místnímu Mekáči a po prohlídce města jsme vyrazili k Hallstattskému jezeru. Po dlouhém hledání místa k přespání jsme objevili soukromou pláž s krásným výhledem na Hallstatt a i přes značku se zákazem kempování jsme se zde ubytovali. Večer jsme se ještě šli projít do nedalekého kempu, kde jsme si s brambůrky sedli na skate rampu a pozorovali nebe posypané hvězdami.
DEN 5.
Posuvná galerie
Ráno jsme objevili kouzlo panoramatických fotek. Zrovna když si Kryštof pral prádlo, zpozorovali jsme kousek od nás loď a o chvíli později za námi přišli dvě starší ženy. Báli jsme se, že to jsou majitelé pláže a že s námi přišli řešit náš přestupek. Naštěstí to byli pouze lidé, co jezdí poblíž na chatu a šli se projít. Nakonec si s námi ještě popovídali a poradili cestu. V Hallstattu jsem zázrakem objevili prázdnou lavičku, kde jsme posnídali. Prošli jsme si Hallstatt, prohodili pár slov s moraváky a vyrazili jsme dál.
Posuvná galerie
Po návštěvě krásné vyhlídky jsme dorazili do Sankt Gilgenu u Wolgangsee, na toto město jsem se těšil více než kluci, a to protože jsme zde několikrát byli s rodinou na několikadenní dovolené a těšil jsem se na ten slastný pocit, že jsem tam dojel přímo od našeho domu na kole. I díky tomu jsem znal krásnou pláž, na které jsme se rozhodli odpočinout a usušit všechny naše věci. Nutno říct, že po rozložení našeho zpoceného oblečení, netěšila naše návštěva nikoho z přítomných. Poté co jsme se tajně proplížili kolem pracujících farmářů a nejspíše vlastníků našeho vyhlídnutého místa, jsme si uvázali hamaky pár kilometrů nad pláží s nádherným výhledem na celé městečko i jezero. Za zvuku saxofonů linoucího se z jazzového festivalu pod námi, jsme se až do pozdních hodin bavili o všem co nás trápí a s těžknoucími víčky jsme se odebrali do hamak.
DEN 6.
Posuvná galerie
Ráno jsme se rozhodli přivstat na východ slunce. Moc jsme to ale nepromysleli, a tak nás překvapilo, že slunce vychází za jednou z hor, stejně to ale byla líbezná podívaná. To že jsme si přivstali nám také umožnilo klidnou snídani u dalšího jezera, kde jsme si nakoupili čerstvé dobroty z místních pekáren. Nad jezerem jsme potkali mladý pár, který snídal na vyhlídce a jelikož já i Luky máme přítelkyni, se kterými bychom jednou chtěli cestovat, zvídavě jsme si prohlíželi opodál stojící krásně upravenou dodávku. Za chvilku k nám z lavičky vesele přiběhl sympatický muž, nabídl nám hroznové víno a výbornou angličtinou nám začal odpovídat na všechny naše dotazy na cestování v dodávce. Na oplátku jsme poté my odpověděli na ty jeho a vyrazili jsme. Hned u dalšího jezera, u Mondsee, na nás čekali Lukyho rodiče s milým překvapením. Přivezli nám plný kufr dobrot, naservírovali nám palačinky s banány a nutelou a nalili kávu. Byla to velmi příjemná změna od chleba se salámem. Dokonce jsme si mohli i v autě dobít telefony. Na odpočívadle jsme dali ještě pořádnou koupačku v křišťálové vodě, poděkovali a rozloučili se s Lukyho rodiči a vyrazili dál.
Posuvná galerie
Bylo nám neskutečné vedro a těžkly nám nohy, a tak jsme se rozhodli odpočinout na pláži u Attersee, kterou jsem opět znal z rodinných výletů. Na pláži byla hlava na hlavě a neviděli jsme jediné volné místo ve stínu, ale už jsme neměli energii na to hledat lepší místo. Nakonec jsme zázrakem objevili a zabrali místo ve stínu koruny stromu. Zde jsme odpočívali až do podvečera, kdy už byla teplota k jízdě na kole přijatelná. Díky celoodpolednímu odpočinku jsme při západu slunce stáli s koly uprostřed ničeho, stejně jsme ale už za tmy našli místo k přespání s celkem slušným výhledem. Úplně vyřízení jsme se zmohli už jen na instantí gulášovku se špagetami.
DEN 7.
Posuvná galerie
Když jsme ráno vycházeli z obchodu s přeplněnými košíky, došlo nám, že za bohaté snídaně utrácíme víc peněz, než máme na celý den. Bylo nám stydno. Když jsme dojídali snídani přímo na parkovišti u obchodu, přijeli naposledy Lukyho rodiče a obdarovali nás dalším jídlem. Cestu jsme si dopoledne moc neužívali, přejížděli jsme totiž několik údolí, a tak jsme každou chvíli šlapali do kopce. Mohli jsme se ale těšit na Salzburg, který byl v nedohlednu. Před ním jsme se ještě vykoupali v ledové řece, ostré kameny na dně nebránily Kryštofovi, který se už asi nemohl dočkat, až se potká se svými předky, ve skákání do vody po hlavě.
Posuvná galerie
V Salzburgu jsme se rozvalili na jednu z památek a posvačili, což se ostatním turistům moc nezdálo, a tak jsme se museli tradičně přemístit do Mekáče. Ještě v centru jsme se s Kryštofem schladili v řece, doteď si ale nejsme jistí, co mohlo být s místní vodou špatně, protože každý, kdo procházel kolem, se nám smál.
Přímo přes statek jsme si to nekompromisně namířili na místo, kde jsme se rozhodli přespat. Krásný les a výhled nám nenarušila ani skutečnost, že nejspíš přespáváme na soukromém pozemku.
DEN 8.
Posuvná galerie
Hned po pár ujetých kilometrech na nás u silnice čekal “krámek” s čerstvým ovocem a zeleninou. Ideální snídaně s jedním z posledních výhledů na hory. Vybrali jsme si bedničku hrušek a peníze vhodili do pokladny. Placení zde bylo založeno na důvěře, jelikož u stánku a ani v jeho okolí nikdo nebyl.
Posuvná galerie
Když jsme dorazili k německému jezeru Chiemsee, první co nás zaujalo, byly místní kachny, které doslova surfovaly po vlnách, které jim vytvářel silný vítr. Vždy když po vlně sjeli až na břeh, skočili do vody a šli chytat vlnu novou, a tak pořád dokola. Surfující kachny nás asi tak na hodinu zabavily, když jsme ale zpozorovali černající nebe, rozhodli jsme se přesunout na vedlejší pláž. Jezero rozhodně nebylo dokonalé pro plavání, po půlhodinovém brodění nám voda byla jen po kolena. A proto jsme raději leželi na pláži a smířlivě čekali, až začne pršet. Po té co jsme si dali výbornou italskou zmrzlinu, se tak stalo. A tak jsme se uchýlili k páchnoucímu přístřešku, kde jsme si dali naši oblíbenou krevetovou instantní polévku.
Původní plán byl objet jezero a vrátit se zpět do Salzburgu. Když nás ale napadlo, že Mnichov je podobně daleko, měli jsme o naší cílové destinaci jasno. Obvolali jsme rodiče, našli si spoj z Mnichova do Budějovic a když mi došlo, že se následující den hraje finále Ligy mistrů Mnichov vs. PSG, nemohlo mi být lépe. Spontánnost do nás vdechla úplně novou a čerstvou energii. Ta nás dovedla až ke krmení místních kachen, které ale nebyly vůbec vděčné, jakmile nám totiž došel chléb, začali na nás provádět nebezpečné nálety. A tak před námi bylo posledních 100 km naší cesty.
DEN 9.
Posuvná galerie
Před námi bylo 80 km a cíl byl jasný, dorazit do Mnichova před začátkem finálového zápasu, abychom velkolepý souboj mohli sledovat s místními. Kryštofa a mě ráno probudila studená voda posledního jezera na naší cestě, pak jsme se spřátelili s přítulnou kočkou a vyrazili jsme. Uprostřed polí jsme si udělali naše poslední čínské polévky a natěšeně jsme jeli dál.
Kryštof, který se rozhodl, že krásné náměstí je to nejvhodnější místo pro slepování žabky.
Posuvná galerie
Vše šlo podle plánu. V Mnichově jsme navštívili pro změnu KFC a rychle obhlédli pár památek, poté jsme si to namířili na nádraží, kde jsme si s Lukym, v Německu již legálně, koupili oslavné pivo. To jsme otevřeli, až když jsme seděli u stolečku před místním barem, kde se všichni sešli, aby společně sledovali finále svého oblíbeného klubu. Dopadlo to nejlépe jak mohlo, Mnichov vyhrál.
Posuvná galerie
Po zápase jsme na lehátkách leželi mezi desítky mladých Němců na uměle vytvořené pláži před monumentální osvícenou stavbou, před kterou vyhrával DJ. Po našem krátkém tanečním představení, nás napadlo, proč místní vlastně vůbec neslaví titul Ligy mistrů. Jelikož nám vlak jel až ve 4 hodiny ráno, vyjeli jsme na noční projížďku po krásách Mnichova.
A pak to přišlo, za rohem jsme slyšeli rachot pyrotechniky a když jsme se přiblížili přímo ke zdroji hluku, spatřili jsme několikakilometrovou ulici zakončenou Vítězným obloukem narvanou slavícími lidmi a slavnostně troubícími auty. Mezi lidmi jsme se prosmýkli přímo pod Vítězný oblouk, kde probíhali ty největší oslavy. Asi dvě hodiny jsme s davem tancovali na německé písně a řvali s fanoušky Mnichova jejich pokřiky. Když všudypřítomná policie začala zaklekávat fanoušky v kotli pod obloukem, rychle jsme z kotle vyběhli a vydali se na nádraží. Jestli naší výpravě něco chybělo, rozhodně to nebyla třešnička na dortu.
Když jsme kolem půl třetí dorazili na nádraží, kluci se nebáli ještě hodinu prospat ve spacácích na zemi, nevadilo to ani procházejícím strážníkům. Já raději pouze seděl a hlídal všechny naše věci.
DEN 10.
Posuvná galerie
Po zmatcích, kdy jsme nemohli zjistit, který z vagónů jede až do Plzně a který se v půli cesty odpojuje, nás průvodčí do vagónu dovedl. Tam jsme pokračovali ve spánku. K naší smůle nám ale průvodčí nerozuměl a dovedl nás do toho špatného. A tak jsme na jedné zastávce museli vyskočit z vlaku a s koly doběhnout do našeho vysněného vagónu. Vše se povedlo a my už mířili do Plzně. Kryštof byl doslova v jednom kole.
V Plzni jsme měli na přestup 15 minut, i to ale Kryštofovi připadalo jako dostatek času na to, vyrazit do centra. Po cestě po hlavní silnici ho tak červená na semaforech vůbec nezajímala a nás s Lukym pomalu začalo ozařovat světlo na konci tunelu. Nakonec se se štěstím nikomu nic nestalo a akorát jsme stihli náš poslední vlak do Budějovic.
Cestu do Budějovic jsme radostí celou protančili. Na nádraží jsme se srdceryvně rozloučili s Lukym o pár kilometrů jsem se rozloučil i s Kryštofem a každý vyrazil do své postele. Když jsem kolem páté hodiny odpolední ulehl, věděl jsem, že mě čeká opravdu sladký a tvrdý spánek. Stejně mě ale překvapilo, když mě probudila až má tehdejší přítelkyně následující den taktéž v pět hodin odpoledne.
I když jsme kvůli koronaviru jeli přes plno míst, na kterých už jsme byli a měli jsme o něco pomalejší tempo než minulou výpravu, byla to opravdu nádherná cesta plná dechberoucích pohledů, smíchu a opravdu zajímavých lidí. Byla to také ale cesta plná dřiny a odříkání. Vše ale stálo za těchto 10 dní, na které opět vzpomínám celý rok, tak jako na žádných jiných 10 dnů.
Nebudu lhát, vaše historky mi vždycky vezmou dech a vykouzlí velký úsměv na tváři !