Jelikož Kryštof na kole projel téměř celou Českou Republiku, jeden z Kanárských ostrovů a za babičkou do Prahy běžně jezdí na kole, věděli jsme kam se bude zhruba rozhovor ubíhat. Když navrhl 770 km dlouhou cestu z Kranje do Budějovic na kole, ani jeden z nás neměl námitek.
Největší obavy jsem měl já. Čekala mě totiž moje velká cyklistická premiéra. Luky s Kryštofem už absolvovali cestu na kole ze Salzburgu do Benátek. Věděl jsem ale, že je s kluky sranda za jakýchkoliv okolností a to mi stačilo. Po zakoupení jízdenek do Kranje, nás od začátku výpravy dělilo pouze balení. Sbalit si na týden do dvou skromných tašek připevněných na nosiči pro mne nebylo vůbec snadné, jelikož jsem nebyl zvyklý opouštět moji komfortní zónu, nakonec se ale to nejnutnější přece jen vešlo.
První nepříjemnost se stala dříve, než jsme čekali, Kryštof píchl už při cestě na nádraží. Já si pro jistotu hnul s přední brzdou, a tak jsme měli o zábavu až do Linze postaráno. Po napínavém přestupu nás čekala nejdelší část naší jízdy – cesta do Villachu, ale stála za to. Ve Villachu jsme se totiž při našem čekání na vlak seznámili s místními vrstevnicemi, se kterými jsme v kontaktu do dnes. Poté už jsme ve vlaku s přátelskými Australany dorazili do Kranje.
A jelikož vše je rok zpátky, raději vám celý průběh výpravy popíšu fotkami a popisky.
DEN 1.
Již pár kilometrů za Budějovicemi spravujeme rozhozené brzdy a píchlou gumu. Co vše se může stát na dvoukilometrové cestě nás překvapilo, zvlášť když nás těch kilometrů čekalo 770.
Ve Villachu jsme si užili na dlouho dobu poslední jídlo, které nebylo instantní.
Po celém dni prosezeném ve vlaku jsme byli nadšeni, že od teď budem sedět už jen na kole.
Naše nadšení ubývalo s přibývající tmou, která padla ještě předtím, než jsme se stihli z města vymotat. A jelikož jsme hledali odlehlý les, nebylo to pro nás dobré znamení.
Za zvuku písně “Welcome To The Jungle” jsme se prorvali hustým lesem až k vyhlídce na kopečku, kde jsme se rozhodli přespat. Den jsme zakončili málo chutnou hrachovkou.
DEN 2.
Naše dlouhé slovinské stoupání jsme poctivě střídali s koupáním v ledových řekách.
Ještě před výjezdem ze Slovinska jsme narazili na malý servis. Všem se ulevilo, protože cinkání mojí brzdy, které nás provázelo celým Slovinskem, nás už všechny dohánělo k šílenství. Pán na obrázku nám zadarmo ochotně pomohl problém vyřešit.
Jako nadšence povahy typické pro Italy pro nás byl příjezd do Itálie po celodenním stoupání zaslouženou odměnou.
Úsměv z tváře nám sebral až hustý déšť, který přišel přesně v moment, když jsme dovázaly naše “postele” ke stromům. Zachránil nás zdánlivě zbytečný igelit, který zaplnil polovinu z mé tašky.
DEN 3.
K rannímu výhledu z hamaky snad není co dodat.
Než jsme vyrazili, zastavili jsme se na snídani u slečny na obrázku. Ta nás nechala předešlý večer v její restauraci přečkat ten nejhorší déšť.
Někdy cyklostezky končí bez varování. Jako tato těsně před hranicí s Rakouskem.
Po pohodové cestě kolem rakouských jezer se začalo nebezpečně rychle stmívat. A jelikož předpověď hlásila přes noc déšť, šli jsme zkusit naše štěstí k nejbližšímu penzionu. Když jsme vysvětlili usměvavé majitelce z USA, že v noci přijdou velké bouřky, ihned nám nabídla přístřešek pro pingpongový stůl, kde jsme nakonec přespali a obsloužila nás bonusovou zmrzlinou a džusem. Nevzala si od nás ani euro.
DEN 4.
(na fotografii majitelka, jméno si bohužel už nepamatuji)
O to trapnější bylo ráno. Ráno po krásné noci s čistým nebem. Po naší omluvě jsme zdarma dostali bohatou snídani. Právě na lidi vzpomínám po cestách nejradši.
Celý den nám zabralo stoupání přes hřeben Alp. Po vystoupání už jsme pouze projeli pár Gasteinů. V prvním nám na prudkých schodech u vodopádu vypadl salám a tak jsme přišli o potravu na další den. V posledním nás čekal malý hudební festival, který byl pouze slabou kompenzací za náš milovaný salám.
(na fotce Bad Gastein)
K večeru jsme si našli pětihvězdičkový hotel i s garáží. Prázdný seník. Nikdy bych neřekl, jakou radost může třem studentům udělat právě prázdný seník.
DEN 5.
Ráno jsme se ale museli vystěhovat velmi rychle. Lukyho ranní tanec na naši oblíbenou píseň “Sweet Child O’ Mine” zaujal procházející slečnu se psem. Jak jsme se po krátké konverzaci dozvěděli, byla to majitelka onoho pozemku se seníkem.
Takovéhle pohledy nám rakouská příroda nabízela celý den. Kupodivu nás ani po několika dnech nepřestaly bavit.
Navíc když se k výhledu přidala koupel v ledové řece, přestali jsme myslet na to, kolik nám toho ještě zbývá. Uvědomili jsme si totiž, že přece právě cesta je cíl.
Po vykoupání nám babička na obrázku nabídla jablka a domácí šťávu. K tomu jsme dostali ještě instrukce, jak se chovat v Salzburgu, který byl 20 km před námi, dozvěděli jsme se vše o vnoučatech, prohlédli jsme si její dům a vyslechli všechny novinky týkající se onoho městečka. Byla to velmi milá, sympatická žena.
Aby těch přestávek nebylo málo, zastavili jsme se ještě v Gollingu u vodopádů. Poté už jsme vyrazili do Salzburgu.
V Salzburgu jsme najeli náš toho dne stý kilometr (podle našeho plánu, bychom byli měli každý den ujet alespoň 100 km), a tak jsme se odměnili kebabem. Při hledání kopečku s lesem za městem, jsme se seznámili se Švédkou a Finkou a potkali jsme pána, který si myslel, že stále existuje Československo. Nutno říct, že z lidí, které jsme potkali, nebyl toho názoru zdaleka jediný. Poté už jsme se jen po “ubytování” prošli o půlnoci na nejbližší pumpu, protože jsme všichni dostali chuť na něco sladkého.
DEN 6.
Následující ráno nebylo vůbec příjemné. Hned po výstupu z lesíka nás seřval německý farmář. O nic příjemnější nebylo několikakilometrové brodění se s kolem hustou džunglí. Naše nadšení lze vidět na fotografii.
Náladu nám zlepšilo navštívení města Burghausen. Jeho hrad je s délkou přes jeden kilometr nejdelším na světě!
Na fotografii je obchůdek, který nás s kluky velmi zaujal. Vybrali jsme si nějaké zboží a placení už bylo postaveno na důvěře, peníze se dávali do kasičky. Poté jsme pokračovali po vleklé a trochu nudné rakousko-německé hranici. Těsně před utábořením na nás před Pasovem čekali Lukyho rodiče, kteří byli v Pasově na výletě a jako suvenýr nám všem přivezli stále ještě trochu teplé jídlo a dobré pití. Byli jsme šťastní.
DEN 7.
Hned ráno havaroval nejzkušenější cyklista z nás – Kryštof. Lukyho nenapadlo nic lepšího než si ze všeho nejdřív udělat fotku. Po opravě kola a Kryštofa jsme pokračovali.
Po svlažení v řece jsme dorazili do Pasova, tam jsme před vraty Dómu sv. Štěpána zapěli českou a slovenskou hymnu, jenž jsme si prozpěvovali celý den.
Pak jsme si v místním Mekáči nabili telefony a při té příležitosti jsme se zde i občerstvili.
Náš den jsme zakončili na německé straně Šumavy. Naše poslední noc byla opravdu výjimečná. Když padla tma pozorovali jsme v dáli obrovskou bouři, říkali jsme si, že je od nás dostatečně daleko a že až k nám určitě nedojde. Překvapilo nás, když s námi po hodině spánku začal houpat vítr a stromy se ohýbaly, jako by byly z gumy. A tak jsme utekli i se spacáky na louku. Naštěstí vše zůstalo pouze u větru a tak jsme naspali krásné tři hodiny.
DEN 8.
Ranní ponurou atmosféru podtrhla hustá šumavská mlha. Padaly nám víčka, a tak jsme se rozhodli udělat si snídani na probuzení, společně se salámem jsem do kaše nakrojil i kousek mého ukazováčku.
Byli jsme vyčerpaní. Celý den nás doprovázela bouřka a Šumava byla nejnáročnější část naší cesty.
Odpoledne jsme dorazili do Budějovic. Naše cesta byla u konce. Naposledy jsme zazpívali hymnu a každý jsme naprosto promočený vyrazil ke svým rodinám. Ani celodenní bouřka nezměnila nic na naší radosti z příjezdu domů.
A tak se jedna obyčejná otázka o přestávce proměnila v zážitek na celý život.